2. února 2009 v 18:56 | prcek*
|
Včera jsem byla po dvou týdnech s F. ... Ale stejně to nechápu, proč jsme spolu, když se vídáme fakt tak málo...
Je to psycho, ale tak co už, buďme rádi aspoň za to MÁLO než vůbec. No a málem mi ujel už na privát, kdybych přišla o takových 5 minut později. Ale tak já za to nemůžu, že byly trochu zdržovačky s kamarádkou.
Noo.. Přiběhla jsem za ním a uplně se mě podlomily kolena. On docela nechápal - fakt jsem málem spadla. Procházeli jsme se po městě, zpříjemňovali si to dotyky, polibky a podobně. A bylo to mooc krásný jako vždycky.:) Zazewlili jsme to na takových lavkách, kde fakt snad chodí jen ty páry :) ... Noo a já už nechtěla byt si prostě taková nejistá. A zase jsme začali "řešit" tak jak to my umíme. No kdyby pohled zabíjel. Ale tak zak tak hrozné to nebylo, ujasnili jsem si pár věcí a hlavně o to mi šlo. Jinak fakt paráda. Ale byli jsme spolu fakt jen chviličku, páč já prostě nemůžu byt dlouho venku. I tak jsem ZASE lhala našim:( . Už mě to nebaví, ale co mi zbývá. Mám strach, že kdybych jim to řekla, tak mi HO zakážou uplně. Ikdyž mamča docela ví, že se tak nějak s někým scházím, ale teď jsem se zase vymluvila na kamarádku no. Za ním jsem přišla chvilinku po páté odpoledne a domů jsem jela o čtvrt na osm. Je to něco šíleného, když jeden z nás prostě odchází nebo nasedá na ten bus, a přitom vědět že ho třeba týden, ne-li víc, neuvidím. Teď bychom se měli vidět v pátek, ale zase jen na chvilinku, páč jak je ten leden-únor, tak mu začínají fotbalové treninky. je to na nic, ale tak co naděláme.

Pak jsem přijela domů, zapla noťas, lehla do postele a byla uplně nejvíc unešená, ostatně jako vždycky, když jsem s ním. Jsem v tom až po uši. Fakt. A kdo by v mém případě nebyl? Vždyť ono je to na jednu stranu fakt tak pěkné, a na druhou tak na nic. Je v tom fakt jen ta dálka. přes týden je ode mě přes nějakých 30kiláků a o víkendu takových 23km tak jako vyber si že. Achjo. Že já sem se mu na té filmovce v létě nevyhýbala, že já mu odepisovala. Jako né, že bych toho teď nějak litovala, ale je to docela fakt trápení občas.:( Ale tak, jak se říká - LÁSCE NEZABRÁNÍŠ... Ikdyž docela to nechápu, vždyť je mi teprve 15 a už jsem fakt z nějakýho kluka tak vedle. No neříkám že je to poprvé, to vůbec, ale teď je to asi fakt nejvíc, takové nejsilnější, nebo jak to jinak popsat. Je to ale fakt šílené. On je šílený, a já šílená do něj. Hmm ale včera večer, jak mi pak napsal, že je uplně v psychu, jak ho to moc mrzí, že jsme spolu tak málo a pak že to určitě mrzí i mě a toho strašně moc štve. A jak mu bylo se mnou moc krásně, jak se na mě těší, ještě na jeden ples( heh to budu u něho spaat:)) a jak se opijem a prostě bude to parádní. Začala jsem z toho být taky v psychu. A už se prostě nemožu dočkat na ten pátek. Ale mám strach. nemyslím z pátku,ale z toho co bude pak, mám strach z budoucnosti. Páč mám strach že by se nám ty cesty mohly brzo rozdělit, ale tak snad ne. Já, ikdyž je to tak složité, tak jsem za něj strašně ráda a jsem šťastná...
jj miri jenom záříš ;-)